Poslední týden tak nějak bojuji docela sama se sebou. Asi na mě padla mateřská únava, syndrom vyhoření, nebo prostě jen toho bylo nějak moc. Hugo má deset měsíců a kousek a já ho stále kojím. Dokonce by se dalo říct, že ho skoro jen kojím. Měli jsme teď týden, kdy veškeré jídlo jen plival nebo prostě semkl rty a bylo hotovo. A já si do dnešního večera prostě připadala jen jako jeho osobní chodící bufet. A žila jsem prakticky jen díky zásobě Mentosek. Mentos CHOCO jsem střídala s Mentos CHOCO WHITE a dokázala bych pěkně vyvádět, kdyby mi je někdo snědl.
Navíc máme doma i Matyldu, která chytla nějakou bakterii z kuřecího masa, takže dvě děti doma, do toho nonstop přisátý Hugo, 0 minut o samotě a do toho všeho uspávání, které trvá někdy pěkně dlouho.
Možná si říkáte, co řeším, vždyť jsem máma - co jsem taky čekala, že? Asi bych si to za normálních okolností řekla taky, ale teď toho bylo prostě nějak moc. Ten pocit zajít si sama někam na kafíčko, bez obou dětí. Nebo jen do obchodu nakoupit. Prostě cokoliv, jen být nějakou tu hoďku bez nich. Tohle byly mé myšlenky posledních dní.
Dokonce jsem byla už tak zoufalá z toho jak Hugo nechce spát a nechce spát v postýlce, že jsem se uchýlila k té slavné uspávací metodě. Znáte? Jde o to, že miminko uložíte do postýlky, řeknete dvě věty a odejdete. Necháte ho plakat 1 minutu, přijdete, pohladíte, zopakujete ty dvě věty a zase jdete pryč. Čas navyšujete do té doby dokud mimi neusne. Když jsem o této metodě slyšela poprvé, tak jsem si říkala, že já NIKDY!!! A ono ejhle, já ji opravdu zkusila. Kdo mě trochu znáte, tak Vám asi nemusím psát jak jsem si u ní připadala a jak dlouho jsem ji vydržela.
No a dnes, když jsem šla to mé miminko uspávat, opět do naší postele, když pil mlíčko, když se ke mě tulil a válel se mi po hlavě, mě prostě osvítilo. O tohle chci přijít? Toho se chci vzdát? Jak dlouho mi dovolí ho uspávat, jak dlouho bude poslouchat to, jak mu falešně zpívám, jak dlouho se nechá hladit. Prostě nechci být o tohle ochuzena. Ano, bude to nejspíš za cenu ještě několika bezesných noci, pár kruhů pod očima, sem tam vystresované matky, ale...
Nebudu si nikdy vyčítat, že jsem se svými dětmi málo tulila.
Žádné komentáře:
Okomentovat