pondělí 21. prosince 2015

Jak chtěl Hugo dárečky

aneb jak si na ten svět trochu pospíšil...


Jak jistě všichni víte, měla jsem fantastický termín porodu 24.12. No co Vám budu povídat, ač je to datum pěkné, Vánoce na porodním sále se mi moc trávit nechtěly. Nicméně nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být nějak jinak.

10.12. jsem šla na kontrolu, kde jsem se dozvěděla, že se opravdu, ale opravdu vůbec nic nechystá a že tedy na konci dalšího týdne budu zřejmě rodit císařem (vzhledem ke skutečnosti, že poprvé tomu nebylo jinak ) . Řekla jsem si fajn. I když jsem si moc přála rodit přirozeně, holt, jsem se s tímto ortelem začala smiřovat.
 
Jenže večer jsme měli ještě s holkami "vilijovku" (v překladu vánoční večírek), kam jsem se vydala pěšky a tak trochu na můj stav už rychlejším tempem. Večírek to byl opravdu podařený - nasmály jsme se až, až a já měla prostě hlad a chuť na všechno, co jsem si zakazovala! Takže topinku s vajíčkem jsem zapila malým pivíčkem, pak jsem se chtěla zahřát svařákem no a v závěru jsem dostala chuť na něco sladkého! A tak jsem si myslela, že když "Lentilky máš v hrsti, bude mi patřit celý svět!" Ano vím, tohle není ideální strava pro těhotné, ale říkala jsem si - jednou za čas.
 
Doma jsem ulehala v dobré náladě a vůbec netušila co bude následovat. Ve 2 hodiny ráno mi praskla voda. Ale já si říkala, že by toho přece mělo být více, a tak jsem si šla znova lehnout. Jenže potom mě začalo lehce něco bolet, a já usoudila, že by to mohlo být ono. Vzbudili jsme mamču (ať nemusíme budit Matyldu) a vyrazily jsme. Já si pořád naivně myslela, že plaším a tvrdila jsem, že mě určitě pošlou domů. Neposlali. Kontrakce po 2 minutách a tak to bylo až do desáté hodiny ranní, kdy se narodil fantastický Hugo!

Co říkám na porod? Oproti prvnímu císaři, to trvalo trochu déle, nicméně byl to parádní zážitek. Vidět poprvé toho úžasného fazola, tomu se nevyrovná nic na světě. Že porod bolí? Ano, trochu možná jo, ale je to prostě jiná bolest, na kterou hned zapomenete. Já mohu říct, že jsem si to opravdu užila.

A co naše Matylda na svého bráchu? Už je jeho starší ségra a mě po návratu z porodnice najednou připadá jako velká holka. Ale více příště...

 





neděle 6. prosince 2015

Mik, Miku, Mikuláš...

Tradice Mikuláše? Ano, ne?

V dnešní době se hodně setkávám s názory, že Čert nesmí přes práh, že jde o zbytečné strašení dětí, že jim to způsobuje trauma atd.
Něco na tom samozřejmě je, na druhou stranu si pamatuji, když jsme byli děti my. Asi bych našla i nějakou uplakanou fotku, nicméně nemyslím, že by to ve mě zanechalo nějaké následky. Tady zastávám názor "všeho s mírou." (Hlavně je třeba hlídat čerty, aby to s tou rolí moc nepřeháněli).
Asi bych se k této tradici stavěla trochu jinak, kdyby se Matylda bála. Jenže ona je čerty naprosto posedlá. Miluje je!!! No po mě asi opravdu není. Nejšťastnější by byla, kdybychom ji vzali do Rakouska na jejich tradiční Krampuslauf nebo kdyby mohla s čertem do pekla. Tím pádem jsme my měli vyřešeno. Matylda absolvovala tradičního čerta u známých, potom ve školce a nakonec ještě na jejich oblíbených konících.
S dárečky jsem to nijak extra nepřeháněla. Nesměly chybět mandarinky (které se teď u nás kupují na kila), nějaké zdravé perníčky, hračku jsem vybírala na mých oblíbených FB stránkách Rozvoj Fantazie (kde velice ráda nakupuji, a objevíte tady mnoho zajímavých a výukových hraček) - ta slavila největší úspěch u všech dětí a potom něco voňavého do vany.
















úterý 1. prosince 2015

Matyldiné první perníčky

Protože na mě po první adventní neděli začaly odevšad vyskakovat fotky krásně ozdobených perníčků, řekla jsem si, že tuto tradici pečení perníčků, zkusím i s Matyldou. 
Googlila jsem nějaký "zdravý" recept, takový, který by mohla i Matylda. Nakonec se s trochou úprav povedl. Matylda byla sice chudák trochu rýmečková a kuckající, nicméně nás velice překvapila a chopila se pečení jako pravá ženská. Jen tu plzničku s námi nepila.
Vydržela k mému překvapení opravdu dlouho - tím se sice celá výroba perníčků docela protáhla, ale co bychom pro její svítící očička neudělaly. Jen Hugo asi nebude velký pekař, protože ten o sobě dával pěkně vědět.
Navíc, motivace byla opravdu veliká - slíbila jsem, že na druhý den může vzít krabičku pro děti do školky. Ráno si to hrdě vykračovala s ozdobenou krabičkou a byla na sebe náležitě pyšná.
 
 







Perníčkové sny