Nadpis je trochu mimo, viďte. Psát dva týdny po Novém roce o Vánocích...
Letošní Vánoce, v podání nás Malin, byly opravdový fičák. Proto s trochou větší pauzou a tak trochu provinile, usedám konečně k mým blogovacím článkům. Snad mi prominete.
Letos totiž byly opravdové sněhové Vánoce a my jsme mohli po třech letech spustit provoz naší lyžařské školy hned mezi svátky. A taky se mi před Vánocemi podařilo vypustit na světlo světa svou vlastní značku Hugito. Takže místo zdobení stromečku, balení dárečků to u nás vypadalo jak v lyžařské škole a eshopu dohromady. Ještě do 23.12. byste opravdu neřekli, že mají být nějaké Vánoce. Přiznám se, že jsem si toho na svá bedra naložila asi trochu hodně. Místo hlavy jsem nosila diář a lepítka s poznámkami na co všechno nesmím zapomenout jsem měla snad i za kalhotkami.
Nakonec ale vše dobře dopadlo a 24. jsme měli náš klasicky hektický Štědrý den. Ráno vánočku, potom rychle na místní kopec pozdravit všechny známe. Kafíčko u jedné babičky, donutit děti ,aby se aspoň trochu vyspaly a potom hurá rychle domů.
Pokud teď čekáte happy end v podobě poklidné večeře, opak byl pravdou. Hugovi rostou tři stoličky najednou. Takže jsme se s manželem střídali v konejšení Huga, vybírání kostiček z Matyldiného kapra a štědrovečerní večeře trvala asi 20 minut i se všemi zvyky a tradicemi. Ale bylo to kouzelné, takhle ve čtyřech a už s akčním Hugitem.
Rozbalování dárečků byla soutěž na čas. Matylda to pojala po svém. Rozbal a odhoď. Takže ještě týden po Vánocích objevovala, co vůbec všechno dostala.
Potom ještě k našim, kde na nás čekalo druhé rozbalovací kolo a v 9 jsem si sedla, vzala vínko a vydechla.
Říkáte si proč takhle hekticky, zběsile a šíleně? Protože my to tak máme rádi. My tak vlastně žijeme celý rok, takže proč to na Vánoce měnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat