Štěstí se neodpouští

Nalévám si druhou skleničku vína, už asi po sté mažu první odstavec a zírám na prázdnou stránku počítače.

Tentokrát, tak nějak nevím kde začít. Asi mi došla slova...



Vlastně vůbec nevím, jestli chci tenhle článek psát a zveřejnit, ale asi je ta vhodná doba.
 

Nikdy jsem neměla moc kamarádek, závodně jsem lyžovala, do školy skoro nechodila, prostě neměla čas na to - být kamarádkou. Zato jsem měla hodně kamarádů a to ty “kamarádky” štvalo. Postupem času se to nějak uklidnilo. Asi jsme vyrostly a svět byl zalitý sluncem.

No a teď přišlo takové nějaké divné období. Zjistila jsem, že jsme se obklopovali lidmi, kteří se vydávali za kamarády a přitom to tak není. Prohlašují o Vás věci, které zamrzí a já vlastně nechápu, co se stalo. A nejhorší je, že si vy vůbec nejste vědomi, že byste něco provedli.

A protože jsem rak, tak já tyhle věci řeším nebo teda strašně ráda bych je neřešila, protože tihle lidé za to nestojí, ale bohužel to nejde. Už jen proto, že se mi zase zhoršil můj atopický ekzém. Mám to prostě v povaze. Sem tam, takhle vnitřně, sama sebe týrám.

No a tak tady sedím nad tímhle pesimistickým článkem a říkám si, jestli třeba není chyba ve mně, jestli třeba na lidi nepůsobím jinak než si sama myslím.
Je pravda, že mám ráda hodně černý humor a mou ironii kolikrát nechápe ani můj muž, ale ten se mnou i přesto zůstal, tak tím to asi nebude.

Asi si začnu více stěžovat, tvářit se víc ustaraně a bude to vše zase Ok.
Ale asi to tak mělo být. Říká se, že člověk během života obmění několikrát svůj okruh přátel a tak asi přišla ta doba i k nám. Zato mi ale do cesty přicházejí teď kamarádi noví, kteří jsou úžasní, a o to více si jich vážím.

Mám totiž ještě jednu vlastnost, kterou jsem pravděpodobně zdědila po svém tátovi a to, že dokážu lidi docela rychle prokouknout a na první dobrou odhadnu, jací jsou - většinou se nespletu. Jen to má jeden háček. Když mi někdo nesedne, neumím se přetvařovat, a raději se těmto lidem vyhýbám. Tak si říkám, kde se stala ta chyba, že jsem to nepoznala. Nebo jsem si přece jen snažila namluvit, že to, co cítím, je hloupost, a že to jsou nakonec přece jen kamarádi. Nevím.

 Je smutné, že v naší české povaze je to tak nastaveno. Člověk přece nemůže být jen tak šťastný a spokojený! A když je, tak je to divné, ne? Nebo to minimálně naštve ty kolem. Copak se nemůžeme radovat ze štěstí, úspěchu, radosti i těch druhých?
Říkám si, tohle je ta daň za to, že se máme dobře? Protože jestli ano, tak asi ať to tak je! Raději budu dál šťastná s těmi pár opravdovými kamarády než ...

 Asi mě taková „malá“ rána v podobě postižené Matyldy naučila koukat na svět trochu jinýma očima. I když jsem to zpočátku brala jako životní ránu a zradu, teď jsem za ni neskutečně ráda. Matylda mě paradoxně naučila spoustě věcí. Například být vděčnou za to, co máme a nebrat to jako samozřejmost. Řekla bych, že někdy zapomínáme na to, jaké máme štěstí, že se máme, že máme zdravé děti, že se máme dobře. Protože co je víc?
Kabelky, oblečení, nová auta a domy? Tohle všechno je moc krásné, ale je to tak strašně pomíjivé. Zdraví naše a našich blízkých je tak křehké, že bych byla moc šťastná, kdybyste se alespoň na malou chvilku zastavili a zamysleli.

Kdo jste dočetli až sem, tak klobouček a važte si prosím těch vašich opravdových PŘÁTEL a hýčkejte si je. Protože i přátelství je tenká pavučina, která se snadno přetrhne…

...a nakonec jsem si půjčila slova De Saint Exupéryho
Jsem ti vděčný, že mě přijímáš takového, jaký jsem. Co bych si počal s přítelem, který by mne posuzoval? Přijímám-li u svého stolu přítele, poprosím ho, aby se posadil, když kulhá. A nechci po něm, aby tančil.